Události

PASTÝŘSKÝ LIST OTCE BISKUPA VOJTĚCHA „CESTOU SVĚTLA“

Milé sestry, milí bratři,

tento list jsem začal připravovat ještě před vypuknutím pandemie COVID-19 a přál jsem si vás v něm pozdravit na začátku velikonoční doby a povzbudit k radostnému a důvěrnému životu ve vzájemném společenství s Kristem, vítězem nad smrtí a zlem i v našem životě. Mezitím se udály věci, které si vynutily mnohé zásadní změny v prožívání každodenních zvyklostí. Jak budou tyto změny trvalé a jestli se vše po čase vrátí k původnímu stavu, ví jen Bůh. Je však pravděpodobné, že mnoho věcí bude zcela jiných. Doba, která čeká před námi, přinese jedinečnou příležitost a možnost – vše otevřít Duchu Svatému. To bude náš úkol, na který se máme prožitím těchto Velikonoc připravit.

Po letošní zvláštní postní době a neobvykle prožívaných velikonočních svátcích, kdy jsme zůstali ve svých domovech spojeni pouze prostřednictvím sdělovacích prostředků,
si možná více než kdy předtím klademe podstatnější otázky o hodnotě a smyslu našeho života a o tom, co je v něm důležité.

Co je důležité v této době?

Co bude důležité za měsíc, za rok…?

Co nás jednou čeká po smrti, až odevzdáme do Božích rukou všechno, co jsme zde
vykonali, ať už dobrého či špatného?

Co jsme předali našim blízkým?

Jak budou pokračovat vztahy, které jsme se snažili vybudovat?

Podobné otázky mohou vést věřícího člověka ke dvěma současným a správným posto­jům: k prosbám o odpuštění, a také k díkům.

Velikonoce, jako největší křesťanské svátky, jsou velkým rozhraním. Na jedné straně utrpení, ponížení, prohra a smrt, na druhé straně radost vítězství, sláva a život. Ale týká
se toto rozhraní i nás? V souvislosti se vzkříšením Pána Ježíše nás může napadat: Je to vůbec možné? Dá se zmrtvýchvstání nějak pochopit? Podobně jako třeba jeho narození nebo smrt na kříži? S tím máme každý nějakou zkušenost a dokážeme si to představit. Ale jak si představit zmrtvýchvstání? Vždyť to není přirozená zkušenost žádného z nás,
a navíc nikdo z lidí nebyl bezprostředním svědkem vzkříšení.

Zde je třeba vycházet z toho, že Ježíšovo zmrtvýchvstání je sice událostí našich dějin, která se stala v konkrétním čase a na konkrétním místě, ale určitým způsobem právě tyto dějiny převyšuje. Svědectví Nového zákona nepodávají zprávu o samotné události, ale
o setkáních a rozhovorech, které naprosto zřetelně vyplývají a odkazují na zmrtvýchvstání jako na událost, k níž muselo dojít. Apoštolové Petr a Jan říkají před veleradou: „Je přece nemožné, abychom nemluvili o tom, co jsme viděli a slyšeli.“ (Sk 4,20) A tak je slovo „zmrtvýchvstání“ v biblické řeči vyjádřením něčeho, co uniká naší zkušenosti. Z toho pra­mení i námitky a pochybnosti. Některé vyvrací už Písmo, ale existují i další.

Nebyla Ježíšova smrt jen zdánlivá?

Bylo by to vůbec možné po takovém mučení, jak je popisuje Písmo? Po evidentním probodení srdce římským vojákem, po jistotě všech, kdo stáli okolo?

Faktem je, že všichni, a to nejen pod křížem, ale i ti, kteří umučené tělo připravovali
k pohřbu, byli zcela přesvědčeni o Ježíšově smrti. Proto lze s jistotou tvrdit, že jeho smrt byla skutečná.

Pochybnost další: Nemohli být učedníci obětí sebeklamu vycházejícího z jejich víry
a fantazie? Není to tak, že zmrtvýchvstání má původ ve víře učedníků, že nešlo o historic­kou událost, ale o jejich subjektivní zážitek a jejich fantazii? Pravdivě řečeno, oni něčeho takového ani nebyli schopni. V tomto případě je dobré mít na paměti, že sami apoštolové se po ukřižování ve strachu o svůj život skrývali. Neočekávali zmrtvýchvstání, a stejně tak ani neočekávali smrt svého Pána, protože nerozuměli Písmu. (Lk 24, 25) Oni uvěřili, pro­tože se opět setkali s živým Kristem. Jejich víra byla založena na zcela reálné události těchto setkání. Vždyť ukřižovaný a zmrtvýchvstalý Ježíš „byl viděn“. Nebo se také používá termín „zjevil se“ – a to nejen Petrovi, apoštolům, ženám, ale i mnoha dalším lidem. Víra ve zmrtvýchvstání je od počátku přesvědčením založeným na faktu reálné události. Není to mýtus ani halucinace nebo nějaká fantazie, ani výmysl prvních křesťanů.

Zmrtvýchvstání tedy rozhodně není „výtvorem víry“. Naopak, setkání se zmrtvýchvsta­lým Kristem se stalo základem víry prvních křesťanů. Proto svatý Pavel píše korintským křesťanům, kteří měli o zmrtvýchvstání pochybnosti, velmi energicky: „A jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je naše víra.“ (1 Kor 15,14) Ježíšovo zmrtvýchvstání je ústředním bodem nejen hlásání víry, ale i vrcholem dějin potvrzujícím nový velikonoční vztah mezi Bohem a námi. Teprve zmrtvýchvstání je rozhodujícím momentem pro pocho­pení Božího zjevení v Ježíši Kristu, celého jeho života, činnosti a poslání. A zmrtvýchvstalý Kristus na každého z nás čeká na cestách našeho života. Právě tam se s ním můžeme setkat. S Ježíšem, který dává pokoj. I biskup ve jménu Krista říká: „Pokoj vám.“

Naplnění slov „pokoj vám“ (šálóm) stále nově objevujeme. Řekl bych, že jejich význam objevujeme právě uprostřed všech možných nejistot. Nejistot, které se týkají rodiny, spo­lečnosti, pandemie, všeho, co vnímáme, že nás ohrožuje a staví proti Bohu. A právě do našich každodenních obav a nejistot zaznívá velikonoční poselství, že Ježíš zvítězil. Proto se nebojme. Jeho vítězství sice ještě není v mnoha ohledech zřejmé, ale už nyní je zde přítomné.

S Ježíšem, kterého vede Duch Svatý, přichází pokoj. Také s těmi, kteří jsou vedeni Duchem Svatým, přichází pokoj, jistota, stabilita. V nejistém světě a ve všem, co je v něm hříchem pokažené, bychom my, jako jeho učedníci, měli být těmi, kteří budou zaručovat stabilitu, kteří budou pramenem naděje pro náš reálný, nikoliv vysněný svět. Jsme těmi, kterým sám Pán Ježíš říká: „Pokoj vám!“ „Nebojte se!“ „Já jsem s vámi!“ Ať nás tato radostná jistota vede k životnímu postoji Panny Marie, abychom s ní osobně řekli Bohu: „Zde jsem.“

Rozlučme se s myšlenkou, že na všechno v životě budeme tak připraveni, že nás nic nepřekvapí. Naopak. Posilněme v sobě jistotu, že pokud přijmeme poslání být svědky Božího království vždy a všude tam, kde žijeme, on bude s námi. „Hle, já jsem s vámi
po všechny dny až do konce světa!“ (Mt 28,20) Ať tato jistota majáku nad rozbouřenými vodami, jistota pevného bodu, kterým lze pohnout zeměkoulí, proměňuje – stejně jako kdysi u apoštolů – naše nejistoty v radostnou důvěru.

Ježíš nás vybízí k tomu, abychom ve svém náboženském životě neulpěli na povrchu, ale byli jeho učedníky v tom podstatném – abychom mu ve všech okolnostech doby věřili a abychom se s ním v síle Ducha Svatého vydali Bohu Otci i druhým lidem. A k tomu nám dává sám sebe jako pokrm obsahující potřebnou energii. Eucharistií přijímáme účast na jeho poslání (a to i tehdy, když v čase nouze přijímáme jen svojí touhou).

O Velikonocích má být upevněna naše víra. A ta, i když je osobní, nikdy není jen sou­kromou záležitostí. Křesťany jsme se stali pro druhé. Společně s nimi žijeme víru a jdeme ke Kristu. Když si otevřeme Skutky apoštolů, můžeme se v určitém idealizovaném pohledu dočíst o tom, jak žilo první společenství církve. Tito věřící si silně uvědomovali, že patří
k sobě, že tvoří jednu rodinu (4,32), vnímali potřeby druhých věřících – nikdo neměl nouzi (srv. 2,45; 4,34), „vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili
se“ (srv. 2,42), pobývali v chrámě, společně chválili Boha. (srv. 2,46-47) Nutno dodat, že „nejen“. Jistě měli své rodiny, svá zaměstnání, přání, obavy, své slabosti apod.

A jak se na tyto křesťany díval svět?

Je to možná překvapující, ale „byli všemu lidu milí“. (srv. 2,47) I když to samozřejmě neznamená, že každý a každému. Není to vyjádření i naší touhy?

Víru, kterou jsme přijali od Boha jako dar a se kterou jsme se setkali u rodičů nebo u ji­ných lidí, máme prožívat společně. Co to znamená? Že si máme navzájem pomáhat podle svých schopností, vzájemně se povzbuzovat k životu z víry, dělit se s druhými o svoje osobní zkušenosti s Bohem, svědčit o jeho kráse a dobrotě, společně se modlit a dělat to, co máme. A hlavně se nebát.

Jak je v této velikonoční době možné vstoupit do rozhovoru s Bohem, do modlitby?

Způsobů je mnoho a každý máme „své vyzkoušené“. Přesto chci nabídnout další.

Ve čtrnácti zastaveních postní pobožnosti křížové cesty jsme před časem prožívali události spojené s Ježíšovým odsouzením, utrpením a smrtí na kříži. Ve čtrnácti zastave­ních velikonoční pobožnosti Cesty světla, která byla poprvé oficiálně slavena v římských katakombách v roce 1990, můžeme vstoupit do fascinujících a radostných událostí ná­sledujících po Ježíšově zmrtvýchvstání a připojit se k těm, kteří jsou ohromeni hloubkou
a smyslem všeho, co se začalo odvíjet od onoho velikonočního rána, kdy ženy nalezly prázdný hrob. Zároveň jsme pozváni, abychom spolu s apoštoly a dalšími lidmi uznali Ježíše Krista za svého Pána a Boha.

Milé sestry, milí bratři, přijměte následující texty, které jsem před časem napsal pro Cestu světla ve Slavkovicích, jako povzbuzení na cestě, po které jsme se okamžikem křtu vydali.

V těchto dnech vás více než jindy provázím denně v modlitbách a slovy Ježíše Krista říkám: Pokoj vám! Nebojte se!

Ze srdce žehná

Váš biskup Vojtěch

V Brně 8. dubna 2020

Boží hod velikonoční

Žehnání pokrmů
Žehnání pokrmů o Velikonocích souvisí se starou postní praxí, která zapovídala požívání nejen masa, ale i vajec a sýra. Zvláštní symboliku má velikonoční vejce – symbol života. Žehnací modlitbu pronáší zpravidla otec rodiny, úryvek z Písma může číst někdo jiný. Žehnací modlitbu neprovází ani znamení kříže, ani kropení svěcenou vodou.

Úryvek z Písma pro žehnání pokrmů na výběr: Gn 1,27–31a; Gn 9,1–3, Lk 11,9–13

Žehnací modlitba pro požehnání pokrmů:

Požehnaný jsi, Hospodine, náš Bože,
ty všechno naplňuješ svým požehnáním;
shlédni na nás, když dnes o slavnosti zmrtvýchvstání tvého Syna
děkujeme za tvé dary,
které mají sloužit k uchování našeho pozemského života,
a uč nás přijímat je z tvých rukou tak,
aby všechno směrovalo k tvé oslavě.
Skrze Krista, našeho Pána.
Amen.


A co velikonoční zpověď?

Papež František se na toto téma zaměřil ve své promluvě 20. března.
Postní doba se zaměřuje na obrácení srdce, které v křesťanských zvyklostech nabývá podoby svátosti smíření. Není to čas k vyúčtování, nerad to pojímám takto, nýbrž chvíle, kdy Bohu povolíme, aby nás vybělil, očistil, objal.”
Papež František poté vztáhl Boží slovo ke dnešní situaci, kdy zejména italští nemocniční kaplani nemají přístup k nakaženým koronavirem, protože kolabující zdravotnický systém si nemůže dovolit další zatížení při jejich případné nákaze, a pacienti proto umírají nezaopatřeni. Citoval dva články Katechismu katolické církve (1451,1452), které hovoří o lítosti jako základním úkonu kajícníka a dále o dokonalé lítosti: „Taková lítost odpouští všední viny; dosáhne také odpuštění smrtelných hříchů, zahrnuje-li pevné předsevzetí jít ke svátostné zpovědi, jakmile to bude možné”, stanovil tridentský koncil (Doctrina de sacramento Paenitentiae).
„Vím, že mnozí z vás před Velikonocemi chodíte ke zpovědi, abyste se opět shledali s Bohem. Dnes ale namítnete: »Otče, kde mám hledat kněze, zpovědníka, když nemohu vycházet z domu? Chtěl bych se smířit s Bohem, přeji si, aby mne objal, aby mne můj tatínek objal…jak to ale mám udělat, když nemohu vyhledat kněze?« Udělej to, co stojí v Katechismu, který je velice jasný. Když nenajdeš kněze, aby ses vyzpovídal, promluv si s Bohem, který je tvůj Otec, a řekni mu pravdu: »Pane, dopustil jsem se toho a toho…Promiň!« a celým srdcem ho žádej o odpuštění. Učiň úkon pravé lítosti a slib, že se poté vyzpovídáš, avšak nyní prosíš o odpuštění hříchů. Tak se ihned navrátíš do Boží milosti. Jak nás učí Katechismus, můžeš sám přistoupit k Božímu odpuštění, aniž bys měl po ruce kněze. Zamyslete se nad tím – nastal čas. Toto je příhodný a správný čas. Poctivý úkon dokonalé lítosti a naše duše zbělí jako sníh. Bylo by krásné, kdyby nám dnes znělo v uších ono: »Vrať se. Vrať se ke svému tatínkovi, svému otci«. Čeká na tebe a bude s tebou slavit”.

PASTÝŘSKÝ LIST OTCE BISKUPA VOJTĚCHA V DOBĚ PANDEMIE KORONAVIRU COVID-19

Milé sestry, milí bratři,
ještě před několika týdny by nikoho z nás nenapadlo, že budeme prožívat dobu mimo­řádných opatření bez možnosti běžného přijímání svátostí a budeme v kontaktu jen pro­střednictvím obrazovek elektronických médií a telefonů. Přesto nás má i toto netradiční prožívání postní doby a velikonočních svátků úžeji spojit s Ježíšem Kristem, který za nás zemřel, abychom mohli být připojeni k jeho vítězství nad zlem a hříchem. Proto pro nás může být i tento čas se všemi nejistotami vnějších okolností časem milostí a požehnání.
Svůj život ani běh světa nemáme nikdy zcela ve svých rukou.
Koronavirová doba ukazuje svět křehčí a zranitelnější víc, než jsme si doposud mys­leli, a nikdo z nás neví, jak dlouho ještě pandemie potrvá a jak se bude vyvíjet. Ani jak dlouho budeme žít ve svých osobních i společných nejistotách a omezeních. Přinesla však už i něco velmi pozitivního – vlnu vzájemné solidarity a nejrůznější formy obětavé služby a pomoci druhým v nasazení lékařů, zdravotních sester, policistů, hasičů, charitních pra­covníků, politiků i běžných občanů, kteří nezištně pracují a finančně přispívají pro dobro ostatních. Všem jim za to patří upřímné poděkování.
Děkuji ale také vám, rodinám, že jste napříč generacemi přijali nouzová opatření
a sdílíte tento čas mnohdy v malém izolovaném prostoru a ve specificky nastavených podmínkách se snažíte hledat nové cesty k sobě navzájem. Děkuji i vám, kteří tento čas prožíváte v osamocení, bez kontaktu s ostatními, a s obavami očekáváte další vývoj. Děkuji za vaši trpělivost, naději a modlitby.
Děkuji vám kněžím, jáhnům a duchovním společenstvím za modlitby, které jsou
v tomto čase nesmírně důležité.
Stará moudrost praví, že k tomu, aby se dílo dařilo, jsou potřeba trojí ruce. Jedny, které se za zdar celého díla modlí, druhé, které pomáhají a slouží, a třetí, které tuto službu podporují penězi. Pro věřící brněnské diecéze jsem vyhlásil na úterý 17. března citelný půst a možnost almužny na dobrý účel.
Nyní se obracím k širšímu společenství, ke všem lidem dobré vůle: Prosím, abychom se bez ohledu na vyznání a názorové postoje spojili v modlitbě jako děti jednoho Otce. Na Květnou neděli 5. dubna v 11 hodin, kdy budou po celé brněnské diecézi znít kostelní zvony, se společně pomodleme Otče náš. Ať tato modlitba přispěje k vědomí, že k sobě přes nejrůznější rozdíly patříme. Zapomeňme na zlobu, svár, nenávist a všechna zkla­mání. Snažme se smířit a odpustit si navzájem a obraťme se k Bohu, který je i v těchto chvílích náš milující Otec. To bude nej­lepší přípravou na blížící se Velikonoce, na svátky smrti a vzkříšení našeho Pána Ježíše Krista.
Letošní Velikonoce budou neobvyklé. Po stránce vnější zcela určitě. Jestli po stránce vnitřní, to záleží na každém z nás.
Spolu s vámi se modlím a ze srdce vám všem žehnám.
Váš biskup Vojtěch 31. 3. 2020


Rozhodnutí biskupa Vojtěcha Cikrleho pro brněnskou diecézi v souvislosti s pandemií koronaviru COVID-19

Milé sestry, milí bratři,
vzhledem k aktuálnímu vývoji pandemie koronaviru COVID-19 a v návaznosti na nouzový stav vyhlášený vládou, vydávám toto rozhodnutí:
Od dnešního dne (čtvrtek 12. března 2020) od 14.00 hodin se až do odvolání ruší všechny (tedy nejen nedělní) bohoslužby, společné pobožnosti, duchovní obnovy, modlitební setkání a jiná shromáždění v kostelích, kaplích a jiných prostorách Římskokatolické církve na území brněnské diecéze. Kněží budou slavit mše svaté bez účasti lidu na úmysly, na které by byly slouženy veřejně.
Nadále platí, že po dobu trvání mimořádných opatření uděluji dispens od osobní účasti na nedělní bohoslužbě. V tomto případě je možné Ježíše Krista přijímat duchovně, tedy vyjádřením touhy po jeho přijetí a spojením se s ním v duchovní jednotě. Kostely podle místních možností mohou zůstat otevřené pro osobní modlitbu.
Situaci, kterou nyní prožíváme a která přináší dočasné odloučení od setkání s Ježíšem Kristem ve svátostech, přijměme i jako nabídku a výzvu. Může být například cestou k tomu, abychom si uvědomili, jak velkým darem jsou pro nás svátosti i ti, kteří je udělují. Prosím, přijměme tuto situaci jako rodina, které není lhostejné, co prožívá ten druhý. Nehledejme výhody pro sebe, nechtějme obejít bezpečnostní opatření či rozhodnutí. Nereptejme. Přijměme letošní výjimečnou postní dobu jako účast na Kristově křížové cestě, která byla nutnou součástí jeho vítězství. Připomínám i dnes, abychom se vrátili k domácí četbě Písma a ke společným modlitbám v rodinách, například s využitím Kancionálu.
Prosím každého z vás, abychom se spojili každý večer ve 20.00 hodin modlitbou růžence. Ať je tato modlitba nesena úmyslem na zastavení pandemie koronaviru a k ochraně našich rodin. A ještě vás vybízím k vědomému a citelnému celodennímu postu, případně k almužně na dobrý účel, a to v úterý 17. března. Tento den budu takto prožívat spolu s vámi.
Připomínám také možnost sledování přenosů bohoslužeb v médiích (například Radio Proglas a Televize Noe je vysílají každý den).
Milí sestry a bratři, nepropadejme panice a malomyslnosti, i v této době je milující Bůh s námi.

Žehná   Váš biskup  Vojtěch

Brno, 12. 3. 2020


Medjugorje – 31. Mladifest

Centrum pro rodinu

Centrum pro rodinu

Program akcí v prvním pololetí 2020

Akce na první pololetí 2020
Centrum pro rodinu
Akce na první pololetí 2020
Centrum pro rodinu

Upozornění arcibiskupa olomouckého věřícím

Drazí bratři a sestry,
k základní struktuře katolické církve patří biskupství a farnosti, nebo také řehole a hnutí či spolky, které mají církevní schválení, ale prostor církve je otevřený i pro mnoho duchovních společenství, která jsou součástí farností. Důležitým znakem zdravého společenství je jednota s místní i světovou církví. Pokud se nějaké společenství od církve odtrhne, či prohlásí za samostatnou církev, stává se schizmatickým. Kdo se aktivně zapojuje do života schizmatického společenství, je automaticky exkomunikován, to znamená: dokud se nezřekne schizmatu, nemůže platně přijímat rozhřešení ve svátosti smíření a nemůže hodně přijímat svátost eucharistie, která je výrazem hlubokého sjednocení s církví. Protože v naší diecézi působí několik takových nových církví, upozorňuji všechny věřící, že žádný člověk nemůže být ve dvou církvích zároveň.
Například: Zakladatel komunity Královny míru v Medžugorji františkán Tomislav Vlašič, který později odešel do Itálie, kde vystoupil z řádu a byl převeden do laického stavu, založil spolu s jednou členkou tohoto společenství Stefanií Caterinou 20. května 2018 novou církev s názvem „Církev Ježíše Krista celého vesmíru“. Toto učení je blud a rafinované zlo, jež nepochází od Boha. Bylo tam tolik dobrého, tolik modliteb a vše vypadalo svatě a nevinně. Nebylo lehké se tohoto učení vzdát. Poznala jsem, že je založeno na výjimečnosti, důležitosti, mimořádnosti, falešné mystice, vědění a poznávání Boha neobyčejným způsobem a to vede k pýše, vyznala jedna bývalá členka, která děkuje Bohu za milost a sílu se z tohoto učení vymanit. Toto společenství má i své neplatně svěcené kněze, kteří neplatně slouží mši svatou a působí také u nás. Totéž platí o Byzantském katolickém patriarchátu, který vznikl 5. dubna 2011. Biskupové patriarchátu jsou bývalí katoličtí kněží, kteří byli exkomunikovaní z Katolické církve. Jejich biskupské svěcení zpochybnila Kongregace pro nauku víry a oni sami zatím nepředložili hodnověrné doklady o svém svěcení. Prvním patriarchou se stal Eliáš Antonín Dohnal pocházející z Arcidiecéze olomoucké, který byl za nedovolené biskupské svěcení a za schizma exkomunikován z Katolické církve. Sídlo patriarchátu je na Ukrajině, ale nedaleko Olomouce mají svůj klášter, v němž podle oznámení na jejich webových stránkách na své synodě dne 14. října 2019 prohlásili papeže Františka za heretika a zvolili nového papeže.
Problematické je také Kněžské bratrstvo svatého Pia X. Papež František sice 4. dubna 2017 umožnil katolickým biskupům udělovat licence pro věřící, kteří se účastní pastoračních aktivit bratrstva, ale Bratrstvo je v České republice od prosince 2017 samostatnou registrovanou církví na Ministerstvu kultury a zatím nenavázalo žádné vztahy s Českou biskupskou konferencí. Proto zatím u nás biskupové žádné licence nemohou udělovat. Něco jiného je Kněžské bratrstvo sv. Petra, které také slaví mši svatou takzvaně postaru a v latině, ale je v jednotě s vedením katolické církve a proto se katolíci mohou účastnit i jejich bohoslužeb.
Nikoho nesoudím, ale považuji za svou povinnost věřící diecéze upozornit na situace, kdy ztrácejí jednotu s církví a tím také možnost hodně přijímat svátosti. Modlím se za obrácení a kající návrat do církve těch, kteří zbloudili, a o modlitbu na tento úmysl prosím také vás všechny.

arcibiskup Jan


CENAP

I letos v brněnském Centru naděje a pomoci bude pořádán o jarních prázdninách kurz pro dospívající dívky ve věku 12 -18 let pod názvem Být sama sebou. Jedná se o týdenní kurz, probíhající vždy ve všední dny v časovém rozmezí 9:00 – 13:30, tentokrát v termínu 17.2. – 21.2. 2020.
Kurz je zaměřen na získání zdravého sebevědomí dospívajících a uvědomění si svojí jedinečnosti, kdy etické hodnoty jsou předkládány v souladu s morálním učením katolické církve.
V rámci tohoto preventivního programu si dospívající dívka může za pomocí testů a her zjistit, v čem je dobrá, za co se může pochválit a co naopak by bylo dobré na sobě změnit k lepšímu.
Bližší informace včetně přihlášky jsou na : https://www.cenap.cz/byt-sama-sebou-1
Těšíme se na mladé slečny, které chtějí na sobě více pracovat.
Mimo tohoto týdenního kurzu nabízíme i jednorázové setkání „Jsem jedinečná“ https://www.cenap.cz/jsem-jedinecna
Dr. Lázničková


Pouť nemocných


Děkanátko Čejkovice